Zpět na články on-line

Maloúpská kniha rodokmenů. 

Z historie Malé Úpy. O počátcích Malé Úpy víme jen velmi málo. Jisté však je, že osídlení této obce má souvislost se zdejší těžbou dřeva a hornickou činností. Dřevo nebylo spotřebováváno na místě, ale důmyslným systémem splavováno až do Kutné Hory ke stříbrným dolům. Počátky zvýšené těžby dřeva z oblasti Krkonoš se datují nástupem korutanského šlechtice Kryštofa Gendorfa, známého hornického specialisty, kterého císař Ferdinand I. jmenoval roku 1530 horním hejtmanem. Ten odkoupil postupně vrchlabské a žacléřské panství, a zahájil tak rozsáhlé těžební práce. Je však třeba připomenout, že v době vlády císaře Ferdinanda I. docházelo k rozporům mezi českými stavy a panovníkem. Proto císař, ve snaze získat co nejoddanější stoupence pro nejvyšší úřady, povolával do Čech cizí šlechtice a odborníky (horníky, dřevaře, aj.) z Rakouska a Itálie. Gendorf a po něm císařský trutnovský lesmistr Kašpar Nus z Raigersdorfu povolávali odborníky z Korutan, Štýrska a Tyrol. Byla to jedna z dalších kolonizačních vln, která zasáhla oblast Krkonoš. Noví osídlenci nebyli místními obyvateli z okolí zvlášť vítáni. Jak uvádí trutnovský kronikář Simon Hüttel v roce 1549: “ ... přišel do Krkonoš cizí národ, který ničil les”. Podle dalšího dokumentu z roku 1566 byli do Čech povoláni Hans Gauden a Pavel Lahner z Tyrol, kteří měli organizovat těžbu i dopravu dřeva a pálení dřevěného uhlí. Téhož roku do Krkonoš dorazilo 30 dřevařů z Tyrol a v roce 1567 se přistěhovalo dalších 300 tyrolských osídlenců. O rok později Simon Hüttel připomíná v trutnovské kronice stavbu tzv. klausy (hráz na zadržování vody pro splavování dřeva) v Malé Úpě.

Záznamy moudrého faráře. Se jmény tyrolských, korutanských a štýrských přistěhovalců se můžeme setkat i v naší knize. Vypracované a nakreslené rodokmeny jednotlivých usedlých rodin v Malé Úpě svědčí nejen o farářově prozřetelnosti a opatrnosti, aby nedocházelo k pokrevnímu příbuzenství (mezi bratrem a sestrou, bratrancem a sestřenicí) a sešvagření, ale také o výtvarném nadání a smyslu pro pořádek. Farář Alois Krsek, autor zmíněné knihy rodokmenů, působil na faře v Horní Malé Úpě v letech 1891-1904 a samotné práci s knihou rodokmenů se věnoval 6 let. Z Horní Malé Úpy poté odešel do Babic u Chlumce, kde byl penzionován, a konec svého života prožil v Borovnici.

V úvodu své knihy rodokmenů píše: Tato kniha nemá pouze sloužit ke znázorněni pozvolného vývoje a růstu obce Malá Úpa, nýbrž by měla být hlavně informací duchovním správcům o příbuzenských poutech a možnosti jejich snadného vysledování. Protože pro Malou Úpu platí dispens ohlášek, je většina jednotlivých rodin tak rozvětvena, že zřídka přicházejí snoubenci, kteří nejsou více či méně pokrevně příbuzní. Obvykle o tom nevědí a duchovní správce musí starostlivě prohlédnout všechny matriky a prozkoumat původ snoubenců. O tom se však v matrikách mnoho nenajde, protože jsou vedeny teprve od roku 1784, kdy byla Malá Úpa odfařena od Horního Maršova. Je proto nutné sestavit souvislost jednotlivých rodin podle nejstarších matrik až k roku 1718. Jednotlivé rodiny jsou označeny odlišnou barvou a vyznačeny stránky, kde je možné jednotlivé rodiny najít. Římské číslice a písmena nám říkají, kde se nachází hlavní rodina. Arabské číslice označují list, na kterém jsou jakoby graficky naroubovány. Pokud byla rodina pro jednu stránku velká, je rozdělena, což naznačují ulomené větve. Odřezané větve znamenají buď bezdětnost nebo odstěhování. Děti posledních potomků jsou většinou zakresleny jednou větvičkou, aby mohl můj nástupce popřípadě dále namalovat čtvereček nebo kroužek. Nákresy jsou vedeny až do roku 1901. Tímto rokem jsem ukončil obrovskou práci, které jsem věnoval plných šest let svých volných chvil. Když nebudou stromy (rodokmeny) vypadat pěkně, nevysmívejte se mně, nejsem totiž žádný umělec a tato práce nemá být potěchou pro oko, ale má sloužit praktické věci.

Jména dávná i současná. Každý, kdo se s touto knihou setká, jistě nedá za pravdu faráři Krskovi. Kniha rodokmenů Malé Úpy je malým uměleckým dílem. Po úvodu následuje barevná tabulka, sestavená podle usedlosti rodin. Jsou zde uvedeny rodiny, které jsou starousedlé - vymřelé, jejichž jméno není již v okolí známé (např. Evinger, Marksteiner, Steinwender), starousedlé rodiny, které vymřely v Malé Úpě, ale jejichž jméno se po okolí ještě objevovalo (např. Demuth, Gleissner, Häring, Heinsch, Hintner, Kneifel, Kramer, Mittlöhner, Lath, Pischel, Trübenecker), starousedlé rodiny, jejichž potomci se v Malé Úpě nacházeli (šlo o 42 rodiny) a přistěhovalé rodiny (56 rodin). Pro každou uvedenou rodinu vymyslel farář Krsek jinou barvu nebo odstín (112 barev a odstínů). Z rozboru jednotlivých rodinných názvů lze rovněž určit původ rodiny. Tak například fakt, že mnoho původních obyvatel pocházelo z Tyrolska, Štýrska nebo Korutan, dosvědčuje pro příklad rodina Bruneckerů, kteří svůj původ odvozují od tyrolského města Bruneck (Brunecker = obyvatel města Bruneck). V knize rodokmenů můžeme rovněž nalézt známého rebela a vůdce nevolnického povstání v roce 1775 na Maršovsku, Ferdinanda Salwendera, syna Jeremiáše Salwendera z čp. 45 v Malé Úpě.

Farář Alois Krsek není autorem jen této knihy rodokmenů, ale vyhotovil rovněž tzv. knihu B, která se skládala ze 4 map farního obvodu Malé Úpy v měřítku 1 : 15 000, a která se v Okresním archivu nedochovala. Na první mapě znázornil všechny domy s pozemky od prvního číslování obce v roce 1771. Na mapě byla jména všech 115 vlastníků podle čísel popisných. Na druhé mapě byli uvedeni všichni usedlíci, kteří obývali obec při druhém číslování obce v roce 1805 (celkem 171 usedlých), a navíc zde byly připsány i jejich přezdívky. Na třetí mapě byli uvedeni všichni usedlíci, kteří zde byli přítomni při třetím číslování obce v roce 1900 (pro Horní Malou Úpu 97 usedlých a pro Dolní Malou Úpu 110 usedlých). Na čtvrté mapě zobrazil Krsek vývoj obce v období 1771-1900.

Maloúpská kniha rodokmenů je jedinou knihou tohoto druhu, uloženou ve Státním okresním archivu v Trutnově. Je nejen dokladem tvořivého ducha faráře Aloise Krska, ale také významným pramenem badatelům, kteří přicházejí do badatelny Okresního archivu v Trutnově, aby pátrali po svých předcích.

Roman Reil, Státní okresní archiv v Trutnově 

Genealogické sbírky v Zemském archivu v Opavě PhDr. Karel Müller

 1. K nejvyužívanějším archiváliím ve všech typech státních archivů naší republiky patří bezpochyby prameny rodopisné povahy. Ve státní oblastních archivech jsou to především sbírky církevních matrik, patří sem však také různé genealogické sbírky, které v průběhu věků shromáždili různí historici a vlastivědní pracovníci at' již k vlastnímu rodu či rodině, tak i k různým šlechtickým i občanským rodům působícím na teritoriu jejich badatelského zájmu. Některé z těchto sbírek jsou chronicky známé a často využívané - např. Wunschwitzova ve Státním ústředním archivu nebo Vratislavova v Archivu Národního muzea - jiné zatím zájmu badatelů unikají či dokonce leží dosud odborně nezpracované v archivních depozitářích. V našem seriálu se pokusíme představit genealogické sbírky uchovávané v Zemském archivu v Opavě a v jeho olomoucké pobočce. Jak ukáží popisy jednotlivých fondů, nepůjde zdaleka jen o genealogické materiály zaměřené na oblast dnešního českého Slezska a severní Moravy. Prostřednictvím svých zpracovatelů se zde ocitly písemnosti se vztahem ke genealogii nejrůznějších rodů z území celého našeho státu a v mnoha případech i z okolních států. V našem přehledu dáme pochopitelně přednost těm, které mají širší záběr a badatelské využití, nebo které jsou v něčem atraktivní a zajímavé.

Vůbec nejstarší sbírkou Zemského archivu v Opavě s cíleně shromažd'ovanými genealogickými výpisy je písemná pozůstalost Františka Tillera, která byla zemským výborem slezským zakoupena již v roce 1866. Tiller se narodil 27. 2. 1810 v Opavě jako nemanželské dítě Anny Herderové, provdané teprve 13. 2. 1820 za Ferdinanda Tillera. Po nedokončených studiích na filozofické fakultě ve Vídni nastoupil v roce 1833 jako registrátor u zemského práva opavsko-krnovského knížectví. Dne 18. 1. 1846 se v Opavě oženil s Karolinou Zieglerovou. Aktivně se zúčastnil revolučního roku 1848, za což byl proskribován a následně též musel změnit zaměstnání. V roce 1850 nastoupil k opavskému bernímu ředitelství, odkud v roce 1855 přešel na zemské finanční ředitelství do Prahy. Zde však již 6. 5. 1856 zemřel. Za svého působení v Opavě se Tiller intenzivně zajímal o dějiny opavského a krnovského knížectví, začal pořádat slezský stavovský archiv, který se tehdy nacházel ve velmi bědném stavu. Výsledkem jeho práce byla sbírka opisů mnoha set listin k historii Opavska od 11. do počátku 18. století, trvalé hodnoty, nebot' obsahuje též listiny dnes ztracené. K dějinám opavského a krnovského knížectví Tiller publikoval několik časopiseckých a novinových článků. Z genealogického zřetele je významné, že se Tiller také zaobíral myšlenkou sepsat monografii o pánech z Kravař, jakožto významném panském rodu, který významně poznamenal osudy Opavska a přilehlé částí severní Moravy v období vrcholného středověku. K tomuto předsevzatému, ovšem nerealizovanému úkolu shromáždil Tiller regesta 279 listin z let 1226 - 1459, která dnes tvoří samostatný svazek jeho písemné pozůstalosti. Jde sice pouze o materiál k jednomu rodu, je třeba jej však považovat za základ genealogických sbírek opavského zemského archivu.

Své zkušenosti a znalosti opavského zemského archivu mohl ještě před svým odchodem do Prahy Tiller předat jiné významné osobnosti, jejíž rozsáhlé výpisky ke genealogii českých, moravských a slezských šlechtických rodů jsou dnes uloženy v opavském archivu. Byl jí Leopold Svoboda, který se v roce 1853 stal koncipistou u zemské vlády slezské. Narodil se 25.3.1823 ve Skutči, vystudoval filozofii a práva na pražské univerzitě a krátce pak působil jako učitel. V roce 1850 však nastoupil službu státního úředníka. S Tillerovou pomocí začal Svoboda získávat první informace z opavského zemského archivu, který se pak stal základním zdrojem pro jeho pozdější odbornou historickou práci. Na Svobodovo zaměření na šlechtickou genealogii měl nepochybně vliv také známý rodopisec a heraldik Antonín Rybička, rovněž skutečský rodák, s nímž se Svoboda stýkal ve Vídni za svého dočasného působení na ministerstvu vnitra v letech 1855 - 1857. Po svém návratu do Opavy se stal Svoboda místodržitelským sekretářem, řídil práci různých zemských komisí. Pro své jazykové nadání - ovládal vedle češtiny a němčiny též francouzštinu, angličtinu, italštinu, španělštinu a také všechny slovanské jazyky užívané na území monarchie - byl dlouhá léta rovněž úředním překladatelem. V roce 1868 byl Svoboda jmenován vládním radou a 17. 4. 1873 jej císař povýšil do šlechtického stavu s predikátem "šlechtic z Fernova". Byl dvakrát ženat, poprvé s Rosou Dittrichovou z pražské kupecké rodiny, podruhé s Ludvíkou Zefírou šlechtičnou Savickou. Svoboda zemřel v Opavě 11. 4. 1881. V roce 1895 získala Svobodovu písemnou pozůstalost od jeho syna Eduarda Matice opavská, od níž se přes Slezské zemské muzeum dostaly písemnosti v roce 1948 do zemského archivu.

Svoboda byl velmi odborně i publikačně činný. Své práce z historického místopisu uveřejňoval v brněnském Notizen-Blattu, Památkách archaeologických a místopisných a ve Věstníku Matice opavské. Významná je jeho spolupráce s redakcí Riegrova Slovníku naučného, do něhož od III. svazku pod značkou Svb. napsal velké množství především .genealogických hesel. Jako přípravný materiál shromáždil Svoboda výpisky z pramenů a literatury ke genealogii více než dvou stovek šlechtických rodů, které dnes v abecedně seřazeném souboru zaujímají jeden archivní karton. Jednotlivá hesla obsahují především regesta listin a náčrtky rodokmenů a vývodů. Osobní fond Leopolda Svobody je zpřístupněn moderním strojopisným inventářem, v němž badatel najde jmenný přehled všech takto zpracovaných šlechtických rodů.

2. V našem seriálu o genealogických sbírkách opavského zemského archivu se tentokrát zaměříme na jeden osobní fond, který je sice méně známý, zato ale velmi zajímavý pro badatele z jižních Čech. Jde o genealogické doklady, které pro svůj šlechtický rod shromáždil Mořic Daublebský ze Šterneka.

Mořic Daublebský ze Šterneka (Daublebsky von Sterneck) se narodil 24. května 1834 na Starém Městě pražském čp. 432 v rodině JUDr. Jakuba D., zemského advokáta v Praze a jeho ženy Marie rozené Kalinové z Jäthensteina. Rodina Daublebských pocházela z měšťanského prostředí Českých Budějovic. Prvním šlechtickým předkem byl budějovický primátor Kašpar Doudlebský (cca 1554 - 1631), který byl 1. 7. 1620 nobilitován s predikátem “ze Šterneka”. V nobilitačním diplomu chybně uvedené příjmení Daublebsky si pak členové rodiny podrželi i v dalších generacích, kdy se rozdělili na větev budějovickou, moravskou, korutanskou a pražskou. Mořic D. pocházel z linie pražské, založené budějovickým primátorem Františkem D. (1750 - 1815), Mořicovým dědečkem. Po absolvování staroměstského akademického gymnázia studoval v letech 1845 - 1852 na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Stejně jako jeho mladší bratři Jindřich a Robert nastoupil strmou vojenskou kariéru, která jej přes účast na válečných taženích v 50. a 60. letech 19. století vynesla do funkce velitele Válečné akademie v letech 1881 - 1885, zástupce náčelníka generálního štábu a v r. 1891 vojenského velitele Vídně. V roce 1890 se stal majitelem 35. pěšího pluku, který nadále nesl jeho jméno. Mořic D. byl penzionován v r. 1893 v hodnosti polního zbrojmistra. Žil pak na penzi ve Vídni I. na Franzensring 24. Zemřel u své dcery v tyrolském Jenbachu 18. října 1917 a pohřben byl v rodinné hrobce ve Vídni (Neustift a.W. - XVIII. okres).

V průběhu své vojenské kariéry získal Mořic D. řadu vyznamenání, v r. 1864 obdržel řád Železné koruny III. třídy a v souvislosti s tím byl o dva roky později povýšen do rytířského stavu. V roce 1891 se stal císařským tajným radou a rok nato byl povýšen do stavu svobodných pánů. Mořic D. se 18. 1. 1871 oženil v Pětikostelí s Annou Amtmannovou, dcerou známého maďarského hudebníka (flétnisty) Prospera Amtmanna. Z manželství se narodily děti Mořic (ml.), Marie (nar. 13. 11. 1872 v Innsbrucku, provdaná 27. 6. 1911 ve Vídni za MUDr. Johanna Neunera, lékaře v Jenbachu) a Anna (nar. 28. 11. 1873 v Klosterneuburgu, zemřelá 18. 2. 1876 tamtéž). Mořicova manželka Anna zemřela 8. 3. 1916 ve Vídni.

Již v průběhu své aktivní vojenské činnosti se Mořic D. zajímal o dějiny válečnictví.

V roce 1892 vydal knihu “Studie über Kriegsgeschichte mit Zusammenstellung über den Feldzug 1812 in Rußland”, v roce 1902 pak na základě svých vlastních zkušeností práci “Behelf für das Studium des Krieges 1866”. Hlavní pozornost však Mořic D. soustředil na dějiny svého vlastního rodu a rody s ním spřízněné. Výsledkem byla kniha “Übersicht der Familie Daublebsky-Sterneck”, připravená v rukopise v roce 1895 a následně vydaná ve Vídni v roce 1906, obsahující genealogické údaje o rodu Daublebských od konce 16. století až do počátku 20. století. K práci autor ještě v letech 1908 a 1914 připravil opravy a dodatky, které však byly rozmnoženy pouze hektografem. V rukopise zůstal druhý svazek rodové genealogie s údaji o příbuzných rodinách a rejstřík k celému dílu.

Dědicem Mořice D. se měl stát jeho nejstarší syn Mořic, narozený 25.11.1871 v Innsbrucku. Po absolvování vídeňské univerzity nastoupil do státních služeb, v roce 1902 se stal sekretářem zemské vlády slezské v Opavě, v roce 1911 byl jmenován okresním hejtmanem v Bílovci a později přešel na stejnou funkci do Vyškova, kde 2. března 1917 náhle zemřel a ve smrti tak svého otce o půl roku předešel. Také on projevoval určité zájmy o genealogii, jak dokládají jím sestavené obsáhlé rodokmeny evropských královských a knížecích rodů. Vdova po něm, Marie, roz. svob. paní Salvadori von Wiesenhof (sezdáni 18.10.1902 ve Vídni), žila po jeho smrti s dětmi (Amelií, Marií Štefanií, Annou Františkou a Mořicem) v Opavě na Kopečné (Tyršově) ul. 14. V roce 1918 bylo v souvislosti se zrušením šlechtických titulů jméno rodiny změněno na Daublebský a v roce 1926 pak na Daublebský-Sterneck. Amelie zemřela již 6. 7. 1923 v Boršicích, Marie se 22. 9. 1932 provdala v Opavě za italského konzula Dr. Carla Cesara hraběte Tornielli di Crestvolant, Anna Františka uzavřela v Opavě 22. 7. 1937 sňatek s JUDr. Karlem Vetterem von der Lilie, soudcem v rakouském Poysdorfu. Marie D. se v roce 1939 přestěhovala v Opavě do domu na Panské ul. 32 a žila zde v průběhu války. Její další osudy, stejně jako osudy syna Mořice, který byl povolán na frontu, nám nejsou známy.

Písemnou pozůstalost Mořice D. je možno považovat svým způsobem za systematicky budovaný rodinný archiv rodu Daublebských ze Šterneka, nebo alespoň jeho pražské linie. Mořic D. vedle četných výpisů z archivů shromáždil originální písemnosti svých předků i potomků, počínaje dědem Františkem a konče vnuky, potomky syna Mořice. Všechny dokumenty pečlivě evidoval pod pořadovými čísly a dále zařazoval do jednotlivých složek podle vlastního genealogického schématu, v němž každá osoba rodu byla písmenem označena podle rodové větve, římským číslem podle generace a arabským číslem pak v rámci ní. Takto jsou všechny osoby evidovány v tištěné genealogii rodu, podle které je možno též v materiálu vyhledávat. Samostatné složky zakládal také pro všechny sňatky spřízněné rodiny, mezi nimiž dominují písemnosti (včetně ověřených opisů nobilitačních diplomů) Kalinů z Jäthensteina. Obsah složek pro starší generace rodu Daublebských tvoří převážně opisy archiválií z budějovického a jiných archivů. Jsou zde výpisy z budějovických městských knih, otisky prací archiváře Reinholda Huyera k dějinám Českých Budějovic a samozřejmě též ověřené opisy nobilitačních diplomů. Mezi tím vynikají dokumenty k životu českobudějovického purkmistra Františka Daublebského. Poměrně početné složky mladších členů rodu včetně Mořice D. a jeho sourozenců obsahují matriční doklady, opisy testamentů, svatební, promoční a úmrtní oznámení, řádové diplomy, korespondenci, výstřižky z novin a úředních tisků, fotografie apod. Do složek založených pro své vnuky vložil Mořic D. telegramy s oznámením o jejich narození, první písemné a kresebné projevy. Nejbohatší je pochopitelně složka vlastního původce fondu, která dokonale ilustruje jeho osobní život i služební kariéru. Bohužel nezvěstné jsou originály Mořicových diplomů pro rytířský stav a stav svobodných pánů a diplomy s udělením Řádu železné koruny a Řádu Leopoldova, které byly zjevně uchovávány mimo složky. Velký soubor řádových diplomů se zachoval také v případě Mořicova bratra Heinricha, který to dotáhl do hodnosti generálmajora. Písemnosti jsou psány převážně v německém, částečně však také v českém, maďarském, italském a latinském jazyce.

3. Josef Zukal - “slezský Zikmund Winter”

Z celé škály osobních fondů, uložených v Zemském archivu v Opavě, je snad nejznámnější písemná pozůstalost slezského historika Josefa Zukala, využívaná již takřka celé století zájemci o dějiny Slezska a zvláště Opavska. Svou cenu má však také pro genealogy.

Josef Zukal se narodil 8. března 1841 v Rozstání na Hané. V Kroměříži absolvoval piaristické gymnázium, následovala univerzitní studia ve Vídni, po nichž v roce 1864 přišel Zukal na opavskou německou reálku. Zde pak působil až do svého penzionování v roce 1899. O deset let později opustil Zukal natrvalo Opavu a přestěhoval se do Kroměříže, kde 8. května 1929 zemřel. Během svého opavského působení se Josef Zukal vypracoval ve vynikajícího znalce slezského zemského archivu. Studoval také v archivech jiných, zvláště ve státním archivu ve Vratislavi a v arcibiskupském archivu v Kroměříži. Zukalovy drobné historické črty z dějin Opavska zvláště v předbělohorském období vycházely nejprve na stránkách Opavského Týdeníku, pro rozsáhlejší studie mu později vítané publikační možnosti poskytly Věstník Matice opavské, založený v roce 1878, a od počátku 20. století pak Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens. V roce 1912 vydal Zukal svou nejznámnější knížku “Paměti opavské”, soubor starších novinových příspěvků k dějinám opavského a krnovského knížectví, které upravil a doplnil poznámkovým aparátem. Vrchol Zukalova vědeckého úsilí však představuje bezesporu kniha “Slezské konfiskace 1620 – 1630. Pokutování provinilé šlechty v Krnovsku, Opavsku a Osoblažsku po bitvě bělohorské a po vpádu Mansfeldově”, kterou vydala Česká akademie v Praze v roce 1916. Již dva roky předtím byl ostatně Zukal poctěn členstvím pražské Královské české společnosti nauk. Josef Zukal spolu s Vincencem Praskem položil základy moderního českého dějepisectví ve Slezsku a díky svému úctyhodnému a obsahově bohatému dílu si již za svého života vysloužil označení “slezský Zikmund Winter”.

V rámci přípravy svých studií a článků pořídil Zukal v archivech ohromné množství výpisků, které dnes tvoří jádro jeho písemné pozůstalosti. Tato archivní excerpta již v roce 1922 zakoupila slezská zemská správní komise pro opavský zemský archiv. Na tisících lístcích, svázaných dnes do takřka stovky knížek osmerkového formátu, defilují dějiny Opavska a Krnovska 15. – 18. století ve formě výpisků z nejrůznějších typů archivních pramenů. Genealogy vedle jmenných rejstříků sestavených k zemským deskám musí zaujmout zvláště tři soubory. Skutečnou pokladnicí informací je 14 svazků excerpt k rodopisu a dějinám šlechtických rodin v této části Slezska. Rody jsou seřazeny abecedně, výpisky jsou obvykle vedeny v řeči původního pramene, jehož citace je vždy připojena. Z tohoto souboru vydatně těžil Josef Pilnáček při sestavování svých známých genealogických kompendií. Do druhé skupiny patří 19 knížek rovněž s abecedně řazenými výpisky k opavským měšťanským rodinám. Poněkud skromnějšího rozsahu jsou pak obdobně uspořádaná excerpta k činnosti kněží ve Slezsku.

Bez zajímavosti není pro genealogy ani dochovaná Zukalova korespondence. Ve fondu se nacházejí dopisy nejen s četnými archivy a vědeckými ústavy, ale také s řadou významných historiků a genealogů. Za první jmenujme třeba brněnského Františka Hrubého, vratislavského Colmara Grünhagena či Zdeňka Nejedlého, za druhé pak například faráře Konrada Blažka, autora slezských svazků “nového Siebmachera”, nebo Antonína Rybičku. Řadu pozoruhodných genealogických informací lze nalézt též v četných dopisech příslušníků šlechtických rodů, kteří se na Zukala obraceli většinou v záležitostech svých rodokmenů.

Nejstarší matriky uložené v archivu v Třeboni   PhDr. Jiřina Psíková

Pravidelnost vedení církevních matrik je však v jižní části Čech - pozdější českobudějovické diecézi - patrná až od poloviny 17. století. Ve sbírce matrik uložených ve státním archivu v Třeboni jsou však uloženy čtyři matriky, založené ještě před všeobecným nařízením pro vedení matrik pražskou synodou v roce 1605. Je to matrika narozených, oddaných a zemřelých fary Stráž nad Nežárkou (1600 - 1649), matrika narozených a oddaných fary Hosín (1599 - 1648) a matrika narozených, oddaných a zemřelých fary Český Krumlov (1591 - 1601).

Nejstarší matrikou uloženou ve státním archivu v Třeboni je matrika narozených, oddaných a zemřelých fary Vyšší Brod, která byla založena v roce 1587. Kniha obsahující 139 folií o rozměrech 135x325 mm byla konzervována a převázána do celokožené vazby v StA v roce 1973. Matrika zahrnuje převážně zápisy křtů. Zápisy o sňatcích se objevují až později a navíc pouze sporadicky. Zápisy pohřbů jsou ojedinělé. Křestní zápisy započal zapisovat P. Christophor Milleder v první polovině roku 1587 bez uvedení dne a měsíce. Teprve osmý zápis uvádí přesné datum křtu (26. 5.). Zápisy jsou psány v němčině, pouze poznámky jsou v latině. Křestní zápisy obsahují jméno otce (často jen příjmení), místo narození, přičemž z data často chybí den a měsíc. Kmotr bývá pouze jeden. Teprve po roce 1615 bývá uvedena i matka křestním jménem a dva kmotři plným jménem a  místem, odkud pocházejí.

Sporadické zápisy sňatků, které jsou uvedeny na foliu 80 - 85 zahrnují krátké období od ledna 1620 do června 1621. Zápisy sňatků poměrně bohaté na údaje jsou psány rovněž v němčině jako zápisy křestní. V zápise je uváděno datum sňatku, jména snoubenců (křestní i příjmení) a jména otců obou snoubenců často s povoláním nebo společenským zařazením (Burger, Bauer, Maurer, Hafner, Richter apod.). V zápise jsou uvedena jména třech

svědků s místem bydliště a často též s povoláním. Škoda, že tyto sňatkové zápisy přicházejí tak pozdě. Přesto jsou cenným podkladem pro studium sociální struktury obyvatel vyšebrodské farnosti pro počáteční období třicetileté války, protože na tyto zápisy pak navazují v souvislé řadě zápisy sňatků až do roku 1624 v dalším svazku matriky.

Ojedinělé zápisy pohřbů pro rok 1639 jsou pouze na foliu 139. Velmi chudé zápisy v latině uvádějí pouze datum pohřbu, jméno a místo původu pohřbeného. Tyto zápisy pohřbů by měly být správně zahrnuty do dalšího svazku matriky narozených, oddaných a zemřelých fary Vyšší Brod, která obsahuje kromě křestních a sňatkových zápisů též zápisy pohřbů pro léta 1622 - 1654 se značnými mezerami (rok 1639 tam právě chybí).

Kromě zápisů křtů, sňatků a pohřbů je v této nejstarší vyšebrodské matrice zajímavý latinský zápis z roku 1590 (fol. l3), v němž se uvádí, že v létě téhož roku byla nesmírná sucha, která způsobila hlad a na podzim téhož roku došlo k hroznému zemětřesení. Matrika je doplněna ještě několika pozdějšími poznámkami. Na fol. l je latinská poznámka o tom, že zápisy nenásledují v matrice v chronologickém sledu. Na fol. 2 jsou poznámky vyexcerpované z matriky tehdejším kaplanem P. Stephanem Lichtblauem v měsíci červnu roku 1790 a přepsané tehdejším farářem Julianem Augustinem Fischerem. Excerpta obsahují záznamy o význačnějších osobách, o kněžích (kteří do nejstarší vyšebrodské matriky zapisovali) a o přírodních úkazech v roce 1590.

A nyní se zamyslíme nad tím, jaký asi byl podnět ke vzniku této nejstarší matriky ještě vlastně v období před nařízením vést v této oblasti matriky, před rokem 1605. Na první pohled by se zdálo, že první impuls vzešel z cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě. Prostudujeme-li však podrobněji obsazení vyšebrodské fary vidíme, že před rokem 1593 byla obsazena světskými knězi, kteří byli pod vlivem luterského učení. Po roce 1540 začali tito kněží mít vliv na klášter, takže na žádost opata a konventu byl v roce 1593 jmenován na vyšebrodskou faru řádový kněz Sebastian Pfeiffer jako farář. Byl prvním řádovým knězem na této faře. V roce 1615 byl vsak dosazen na vyšebrodskou faru opět světský kněz Joannes Mussigerus, který však přestoupil k luterství, a tím ovlivnil odpadnutí mnoha rodin v samotném Vyšším Brodě a dokonce celé vsi Valdova od katolické víry.

Hlavní podnět k založení a vedení matrik na vyšebrodské faře vzešel tedy od světských kněží ovlivněných luterstvím. Vliv luterství na zakládání a vedení matrik však není zanedbatelný. Sledujeme-li počátky vedení matrik v Čechách vůbec, vidíme, že nejstarší matriky vznikají v severozápadním pohraničí v oblasti podkrušnohorské osídlené německým obyvatelstvem, mezi nímž se od 2. desetiletí 16. století šířilo luterství přenesené sem ze Saska.

Podnět k založení nejstarší vyšebrodské matriky měl stejné základy, jako tomu bylo v severozápadních Čechách. Druhou nejstarší matrikou uloženou ve sbírce matrik Jihočeského kraje v SOA Třeboň je matrika narozených, oddaných a zemřelých fary Český Krumlov. Matrika obsahuje 188 stran bez původní paginace. Její rozměry jsou 180 x 220 mm. Matrika byla nově převázána do celokožené vazby a konzervována v roce 1966.

Matrika začíná zápisy křtů v němčině pro rok 1591. Pak následují zápisy pohřbených pro rok 1591 a to odděleně pro pohřbené při farním kostele sv. Víta a při kostele sv. Martina. Za zápisy pohřbů následují zápisy sňatků pro rok 1591. Na dalších stránkách matriky se obdobně střídají zápisy pokřtěných, pohřbených a oddaných vždy pro jeden rok až do roku 1597 včetně. Pro rok 1598 jsou započaty zápisy narozených a dovedeny až do10. září 1598 (str. 147). Všechny tyto zápisy jsou psány toutéž rukou a zdá se, že najednou, jako by byly opisovány z nějaké předlohy. Od listopadu 1598 jsou psány zápisy křtů již jinou rukou a jsou průběžně dopisovány. Křestní zápisy jsou dovedeny až do l6. srpna 1601. V zápisech sňatků a pohřbů však po roce 1597 již nebylo pokračováno. Jednotlivé křestní zápisy obsahují vždy datum křtu a to buď podle průběžného denního datování a nebo podle církevních svátků v latinském tvaru. Zápis dále uvádí křestní jméno křtěnce, příjmení otce s místem bydliště. U křestních zápisů jsou zaznamenáni vždy tři kmotři. Každý zápis v roce má své pořadové číslo. U každého zápisu je i jméno kněze, který udělil svátost. Zápisy sňatků kromě jmen snoubenců u nevěsty i jméno otce nebo prvního manžela a místa jejich bydliště uvádí ještě datum první ohlášky a datum sňatku rovněž pomocí jak průběžného denního datování, tak datováním podle církevních svátků. U zápisu sňatků nejsou uváděni svědkové. Zápisy pohřbů jsou velmi stručné. Uvádějí pořadové číslo zemřelého v určitém roce, datum pohřbu a často jen velmi neurčitě charakteristiku zemřelého (např. “den l0. Juny ein alter man vorm Obernthor” nebo “den 3. December ein puchsenmacher gesel”). Výjimku tvoří pouze zápis o úmrtí a pohřbu Viléma z Rožmberka v roce 1592 (str. 36).

Třetí nejstarší matrikou uloženou v třeboňském archivu je matrika pokřtěných a oddaných fary Hosín s nejstaršími zápisy z roku 1599. Matrika o rozměrech 175 x 215 mm obsahuje 205 stran bez původní paginace. Kniha byla převázána do celokožené vazby a konzervována v roce 1965. Matrika je na rozdíl od dvou nejstarších německy psaných matrik psána česky. Kromě zápisů křtů a sňatků obsahuje množství nejrůznějších poznámek o peněžních i naturálních dávkách farníků, výtah z urbáře o gruntech, farních lesích, desátcích, štolových poplatcích a jiných platech náležejících faráři, odkazy hosínskému kostelu, desátky školnímu rektorovi v Hosíně, poznámky faráře Jakuba Piscatora o přijetí čeledě (1635), poznámky o stavebních úpravách při hosínské faře (1599 - 1617) apod. Křty jsou zapisovány pro jednotlivé obce farnosti zvlášť. Systém zápisů však úplně chybí, protože zápisy nenásleduji v chronologickém sledu. Navíc jsou promíchány se zápisy sňatků a s různými poznámkami farářů, takže orientace v matrice je velmi obtížná. V období let 1606 až 1611 nebyly nedbalostí třech farářů zápisy vůbec vedeny, což kritizuje jejich nástupce farář Vaněk. Na straně 102 můžeme zase číst posměšnou říkanku na Vaňka, protože si dovolil kritizovat své předchůdce. Nejstarší zápisy křtů obsahují datum křtu, křestní jméno dítěte, plné jméno otce a křestní jméno matky. V závěru zápisu jsou uvedeni tři kmotři s místem bydliště. Nejstarší zápisy sňatků uvádějí datum, jména snoubenců a jejich bydliště. Svědkové zapsáni nejsou. Tyto tři nejstarší matriky uložené ve státním archivu v Třeboni, které byly založeny před rokem 1600, jsou nejen cenným pramenem pro studium počátků vedení matrik v jižních Čechách, ale zejména pro demografické studium předbělohorského období.

Rodové katastry uložené v SOA Třeboň PhDr. Jiřina Psíková

Ve Státním oblastním archivu v Třeboni jsou ve sbírce matrik Jihočeského kraje uloženy pomůcky k matrikám obdobné indexu k břevnovským matrikám z let 1652-1800, který je uložen v Archívu hlavního města Prahy a o kterém byly v roce 1972 publikovány příspěvky Pavly Horské a E. Čáňové.¹ Jedná se o 19 svazků pomůcek, pro něž používáme již vžitý název rodové katastry.² Jsou to v podstatě indexy k matrikám narozených, oddaných a zemřelých, vedené nikoliv tradičním způsobem, tj. ve formě abecedního seznamu jednotlivců, ale předkládají rekonstrukci celé rodiny. Indexy tedy uvádějí příjmení otce, zařazené dle abecedy, jeho ženu (případně ženy) a děti vzešlé z tohoto manželství s udáním dat narození, sňatků a úmrtí.

V jihočeské oblasti obsahují rodové katastry údaje z devíti farních obvodů: Boršov nad Vltavou (1701-1840), Horní Dvořiště (1649-1885), Kapličky (1642-1931), Přední Výtoň (1786-1946), Přídolí (1648-1894), Rožmberk nad Vltavou (1624-1946), Rožmitál na Šumavě (1767-1918), Věžovatá Pláně (1786-1813) a Vyšší Brod (1700-1857).³ Všechny tyto fary byly postupně v průběhu 17. století obsazeny cisterciáky vyšebrodského kláštera, a proto můžeme jednoznačně tvrdit, že zásluhu na vytvoření těchto rodových katastrů má klášter ve Vyšším Brodě. Hlavním iniciátorem a prvním tvůrcem těchto katastrů byl P. Štěpán Jeroným Lichtblau (1753-1837), původem ze Slezska, bakalář teologie olomoucké univerzity, který přišel do vyšebrodského kláštera roku 1777. V roce 1784 se stal opatovým sekretářem a knihovníkem, v roce 1791 archivářem a konečně v roce 1817 byl jmenován převorem a archivářem. V letech 1788-1807 působil rovněž jako kooperátor, kaplan a farář na farách ve Vyšším Brodě, Přídolí a Rožmberku.⁴ P. Štěpán Lichtblau zanechal v některých svazcích na předním přídeští i prvních listech vlastního katastru rozsáhlé poznámky o tom, proč se rozhodl k vytvoření těchto rejstříků, k čemu mají sloužit, jak jsou vedeny a v jaké době byly sestaveny. V rodovém katastru k matrikám farnosti Rožmitál na Šumavě⁵ Lichtblau uvádí, že téměř dvacetiletou zkušeností se přesvědčil o nezbytnosti vytvoření výtahu z matrik, protože je pak jediným prostředkem, kde vyniknou omyly, které se někdy vloudí do matrik. Užitečnost vedení těchto výtahů z matrik zdůvodňuje těmito argumenty:

1. Celou rodinu lze snadno přehlédnout s její sestupností

2. může být okamžitě vystaven křestní, oddací nebo úmrtní list

3. snadno lze prokázat pokrevní příbuznost snoubenců, i kdyby ji chtěl někdo zatajit

4. v matrikách má být uváděn správně věk snoubenců i zemřelých

5. snadno lze odhalit nezletilost snoubenců i sirotků

6. může být prokázán počet ještě žijících sirotků a ihned správně stanoven jejich věk.

Celkově lze shrnout, že tyto rejstříky měly sloužit především k rychlé orientaci v matrikách a rovněž ke stanovení stupně příbuznosti snoubenců.

Z úvodních poznámek v jednotlivých svazcích rodových katastrů se dovídáme, kdy a kým byly jednotlivé pomůcky sestaveny. První výtah byl vytvořen Štěpánem Lichtblauem v roce 1789 z matrik fary Přídolí, kde v té době Lichtblau působil jako kaplan. Dále pak vznikaly tyto pomůcky ve Vyšším Brodě (1790 - zpracovali Lichtblau a Julian Fischer)⁶ v Horním Dvořišti (1796 - farář Celestýn Jecho a kooperátor Zachariáš Prietschopf), ve Věžovaté Pláni (1805 - zpracovatel neznámý), v Rožmberku nad Vltavou (období po roce 1730 zpracoval Lichtblau v letech 1807-1809; období 1624-1829 zpracoval P. Gustav Wimmer v zimě 1842-1843). Další rodové katastry byly zpracovány pro farnost Rožmitál na Šumavě (1812 - Lichtblau a Bohumír Mikolasch), Přední Vytoň (1820 - P. Kvirin Falk), Boršov nad Vltavou (1840 - P. Karel Blažek) a Kapličky (1850 - P. Benedikt Jan Holzbauer). Z Lichtblauovy poznámky v rodovém katastru pro farnost Rožmberk nad Vltavou⁷ se dovídáme, že byl vytvořen rovněž rodový katastr pro farnost Světlík někdy před rokem 1807, který je však dnes nezvěstný⁸ a z Lichtblauovy poznámky v témže svazku rodového katastru si můžeme udělat i přesnou představu o mravenčí práci, se kterou pracoval na výtahu z matrik. Matriční zápisy farnosti Rožmberk nad Vltavou pro období 1730-1809 zpracovával po dva roky (od 20. 11. 1807 do 20. 9. 1809), kdy vlastnímu zpracování věnoval více než 100 hodin.

Všech 19 svazků rodových katastrů uložených ve Státním oblastním archívu v Třeboni (stav roku 1979, pozn. red.) je sestaveno obdobným způsobem. Z předchozího výčtu autorů jednotlivých svazků je patrné, že Lichtblau jako hlavní iniciátor sestavování těchto pomůcek byl v mnoha případech sám autorem a v ostatních případech byl alespoň rádcem. V pozadí stál jeden autor, a to zaručuje jednotnost ve způsobu zpracovaní jednotlivých pomůcek, i když se v některých drobnostech projevila individualita vlastního autora. Rodové katastry byly zásadně zpracovávány pouze na podkladě matrik, většinou od nejstarších až do okamžiku zpracování těchto pomůcek, v nichž se pak průběžně pokračovalo s přibývajícími křty, sňatky i úmrtími. V rodových katastrech je na levé polovině stránky v abecedním pořadí příjmení otce, na pravé polovině stránky je uvedena jeho žena. Měl-li více žen, jsou vypsány pod sebou a označeny římskými číslicemi. U rodičů je datum křtu, sňatku a úmrtí. Bývá u nich uvedeno místo odkud pocházejí, jména jejich rodičů a sociální postavení, v pozdější době i číslo domu. Pod rodiči jsou vypsány děti křestními jmény s datem narození, úmrtí, případně sňatku. Na konci každého oddílu písmene bývají vypsány nelegitimní děti. Z uvedeného popisu je patrné, že v těchto pomůckách jsou rekonstruovány celé rodiny, a tak se tento zvláštní druh indexů stává jedinečným pramenem pro historickou demografii, zvláště uvážíme-li, jak velké teritorium v sobě zahrnují.

Škoda jen, že tento pramen nelze plně využít v kombinaci s jiným vhodným pramenem, jako jsou např. soupisy lidu nebo velikonoční zpovědní seznamy. Oblast patronátních vyšebrodských far spadá územně nejen do panství vyšebrodského kláštera, ale rovněž Rožmberku, Nových Hradů a Českého Krumlova. Pro první tři panství se soupisy lidu ani velikonoční zpovědní seznamy nedochovaly. Pro panství Český Krumlov by však pomocí soupisů lidu, které se zachovaly pro období 1670-1784 a velikonočních zpovědních seznamů pro období 1616-1759 bylo možné demografické studium rozšířit i na oblast západně od farností Rožmitál na Šumavě a Přídolí, čímž by se sledované teritorium scelilo a dávalo tak pěkný obraz demografického vývoje.

² Knihy samy mají vesměs název Alphabetischer Auszug nebo Extractus matricularum.

³ SOA Třeboň, Sbírka matrik Jihočeského kraje.

⁴ SOA Třeboň, C Vyšší Brod, Matrika členů cisterciáckého konventu kláštera ve V. Brodě.

⁵ SOA Třeboň, Sbírka matrik Jč kraje, fara Rožmitál na Šumavě č. 8

⁶ Rodové katastry pro farnost Přídolí a Vyšší Brod byly po pracném pátrání objeveny až počátkem roku 1974 v Okr. archivu Č. Krumlov, kde byly součástí fondu Vikariát Vyšší Brod.

⁷ SOA Třeboň, Sbírka matrik Jč kraje, fara Rožmberk n. Vlt. č. 10, fol. 1.

⁸ Fara Světlík tvoří výjimku i v tom, že byla spravována premonstráty z Drkolné.

 Registrum operum - Soupis článků Zpravodaje GHS Ústí nad Orlicí 

České historické písemné prameny ještě zdaleka nevydaly všechna svědectví o naší minulosti. Stále střeží mnohá tajemství. Jejich poznávání je vždy plné napětí a překvapivých zvratů v kouzelné atmosféře nových objevů. Badatelská práce malé skupiny lidí z Ústeckoorlicka 70. a 80. let minulého století také zatím zůstávala ukryta v ubíhajícím čase a několika odborných či soukromých knihovnách.

Cyklostylovaný časopis Zpravodaj byl zpočátku zamýšlen jen jako nepatrná informační ”listovka”, která by sdružovala příznivce vlastivědy a rodopisu Orlicka. Brzy se však ukázalo, že její kvalitní autorské zázemí spolehlivě plní čtyři čísla ročně zajímavými tématy, kterým v regionu nebyla dosud věnována téměř žádná pozornost. Autoři i přátelé této tiskoviny pořádali svá setkání od 16. 1. 1976 postupně v různých místech: Ústí nad Orlicí, Vysoké Mýto, Lanškroun, Zámrsk, Letohrad, Žamberk, Choceň, Horní Čermná, Dolní Dobrouč, Žampach aj. Nějaký čas spolupracovali s pražskou Genealogickou a heraldickou společností (21. 2. 1976 - 1980), později působili v rámci Historického a vlastivědného kroužku při klubu pracujících v Ústí nad Orlicí.

Z pestré palety zpracovávaných témat je možné zmínit například životopisy a genealogie významných rodáků regionu, soupis kronik a pamětí Orlicka nacházejích se v soukromém držení, založení a doplňování kartotéky nobilitovaných osob kraje, soupis a fotodokumentace erbů na stavebních památkách a náhrobcích, nebo registrace pečetí a znaků měst i obcí okresu včetně zaznamenání pověstí o jejich původu.

Mezi tvůrce Zpravodaje patřili: redaktor František Šilar z Nepomuk, archivář dr. Jan Křivohlávek, heraldik Tomáš Robert Dušek, archivář a kronikář města Lanškrouna Jindřich Chládek (1897 - 1980), rodopisec Václav Fürst, prof. dr. František Musil z Ústí n. Orlicí, čermenský rodák a kronikář Jan Jansa z Písařova, stavební inženýr František Jiraský ze Slatiny u Vysokého Mýta (autor třídílných dějin obce Slatina a spisovatel příběhů z železniční historie), českotřebovský rodák a učitel Bohuslav Štangler (1896 - 1980), který byl redaktorem týdeníku Náš kraj a správcem městského muzea v České Třebové a mnozí další. Všem ten podivuhodný kraj přirostl k srdci nejen krásou přírody, ale i svou bohatou historií. Jen jsme jim za to všechno, co napsali, dosud nestačili poděkovat. Také proto vzniklo následující registrum operum - seznam článků k potěšení badatelů v jednadvacátém století.

Činnost pobočky v 1/1977 - František Šilar

Začátky očkování a první lékař na panství lanškrounském II. - Bedřich Utíkal

První čermenští a nepomučtí* vystěhovalci v Texasu III. - František Šilar

O znaku města České Třebové - podle V. Z. Hackenschmieda

Z činnosti naší pobočky - J. Novák, F. Šilar

Lidové a státní právo v Celném - Rudolf Zrůbek

Zajímavosti v pozemkových knihách soudního okresu Žamberk - Jan Křivohlávek

Hornočermenský rudoarmějec Karel Balcar a jeho rod - František Šilar

Dotaz odborníkům - J. Novák

Zemanský rod Slašků ze Slatiny - František Jiraský

Jeden z českotřebovských domů - B. Štangler

Kronikář Felix Lerch - E. Mikolecký

Vlastivědec Jan Tykač - B. Štangler

Ze zápisů našich kronikářů - Jan Tykač

Česká Třebová v roce 1938 - Emil Mikolecký

Založení biskupství v Litomyšli - F. Musil

Tažení proti Janovi ze Smojna - F. Musil

Naši jubilanti: Jiraský, Rozlivka, Jireček

Z událostí a příběhů železničních tratí - František Jiraský

Stav členů pobočky k 1. 1. 1979- Jan Křivohlávek

1979 - 13

Jak souzeno a jak trestáno na býv. Lanškrounsku II. - Vincenc Vašíček

Rychtáři a představení - Vlastimil Volák

Jak jsme ke svým jménům přišli - M. Dědourek

Pověst o rytíři Valtrovi a Neškudlovi - M. Šerková

Základy heraldiky - Jiří Fídler

Naši jubilanti: Tejkl, Čamr, Marek, Friml

Rodokmen Duspivů - J. Novák

1980 - 16/17

Lukáš Pakosta z Újezda - František Barcal

Povstání sedláků na Litomyšlsku v roce 1680 - Jan Křivohlávek

Bedřich Bridelius z Vysokého Mýta - F. Hyksa

Plchůvky v pravěku - Bohumil Šeda

Znaky na portálu lanškrounské radnice - Jiří Fidler

Doplněk k článku Jiřího Fidlera - J. Křivohlávek

Přezdívky a zajímavosti o dom. číslech v Bystřeci - Jiří Urban

A. Kněžek a rodové paměti kunčické - K. Kalivoda

Dodatek k článku Karla Kalivody - F. Šilar

Tyto časopisy jsou dostupné k prezenčnímu studiu v knihovně ČGHS v Praze. Soupis sestavila H. Voldánová, editace a doplňky M. a B. Trnkovi.